Někteří současní dějepisci, politici a novináři jistého ražení nás neustále nabádají, že nemáme zapomínat na svou minulost. Podle vzoru svých nedávných normalizačních předchůdců si však přejí, abychom tak činili jen směrem, kterým chtějí oni. A na jiné již vzpomínat nemáme. Když opravdu vzpomínat, připomeňme si 17.listopad 1939. Nebyl totiž jen 17.listopad 1989, který vede všechny naše představitele, aby přinášeli na Národní třídu květiny. A to jen tam.
Vše začalo 28.října 1939. Tehdy poprvé propukla nevůle lidí žít pod německou nadvládou naplno a Prahu zaplavily masové bouře. Byl při nich postřelen student lékařství Jan Opletal, který na následky zranění 11.listopadu zemřel. Z Albertova mu byl vypraven slavnostní pohřeb, který vedl děkan lékařské fakulty Hájek. Zpočátku vše probíhalo mírně a za zpěvu zakázané národní hymny. Napětí mezi studenty však bylo tak velké, že vše se záhy vymklo pořadatelům z rukou a vznikla z toho mocná manifestace proti okupantům. Ve Voršilské ulici byl přitom údajně převrácen automobil samotného K.H.Franka, který prý průběh manifestace chtěl sledovat osobně.
Nic tak strašného se nestalo, leč Němci z toho udělali pokus o protiněmecký puč. Dne 16.listopadu se naposledy učilo a den na to se již na nárožích Prahy objevily rudé vyhlášky o tom, že české vysoké školy byly na tři roky zavřeny, devět podle Němců hlavních představitelů studentstva bylo v Ruzyni zastřeleno a “větší počet účastníků vzat do vazby”. Toho dne přepadla německá policie a jednotky SS vysoké školy, podle scénáře o ozbrojeném puči dokonce techniku na Karlově náměstí dobývali jejich příslušníci jako nějakou pevnost, a pozatýkáni byli studenti na kolejích i v soukromí. Němci přitom horlivě hledali neexistující zbraně. Během následujících dvou dnů byli studenti převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen (poblíž německého městečka Oranienburg, asi 35 km severně od Berlína; podle něho se také tento koncentrační tábor někdy nazývá). O útrapách zažitých po zatčení a v táboře se zachovala četná svědectví. Odtransportovaných studentů bylo přes 1200. Snad jen jejich mládí a dobré zdraví dovolily, že jich v táboře zahynulo “jen” 35. Po několika letech začali být studenti z tábora propouštěni, poslední větší skupina z něj odešla v r.1943. Že tento tábor nebyl žádná selanka, svědčí poválečná čísla. Táborem prošlo během války 204 000 vězňů, z nich sto tisíc v něm přišlo o život! Třetina z těchto přímou popravou.
Hned po německém zásahu a zavření škol se ve světě začaly ozývat protesty a v Londýně byl ustaven International Students Council, který vyhlásil den 17.listopadu za Mezinárodní den studentstva. Od roku 1941 se pak začal slavit v celém svobodném světě a v různé míře později i u nás.
Ano. Připomínejme si minulost. Ale všechnu! Teprve s věkem dojde plnou silou člověku to, co se tehdy událo. Šlo o věkově tytéž mladé lidi, studenty, jimiž obklopen dnes žije a které denně potkává.